Deník o depresi. Část I.

Od mládí se liším od ostatních. Od mládí žiji s něčím uvnitř sebe. Hah, tasemnice to nebyla, to jsem zjistil jednoduše tím, že jsem vážil 110 Kg, ale o tomhle víte, tohle je jiný příběh.

V čem je jiný? Je jiný v tom, že se mi ho dařilo několik let dobře skrývat a dusit v sobě. A tohle je můj „coming out“. Tohle je mé první veřejné otevření se veřejnosti.

Zeptám se, zažili jste někdy „depky“? Deprese je pojem, název něčeho a mnoho z nás ani neví čeho. Někdo tím nazývá svou smutnou náladu, která po čase odejde, někdo to dokonce bere i jako svůj styl osobnosti a pak jsou tu tací, kteří neví, co se to vlastně děje. Ale co to vlastně je? Já to nazval jako svého vnitřního démona, který mě požírá zevnitř a dělá ze mě ubrečenou a zoufalou bytost.

Lidé mě většinou znali jako cynika nebo člověka s metatrapným humorem. Ale netušili, že jsem si dokázal vytvořit dokonalou masku a krytí. Tak se teď zamýšlím, možná proto mě taky masky fascinují. Ale ani nevíte, kolikrát jsem to chtěl všem říct, co se uvnitř mě děje. Rodina asi věděla za všeho nejvíc, přece jen, rodina je nejbližší propojení a uvnitř rodiny je, nebo by alespoň měla být největší důvěra.

Bál jsem se. Studu, nepochopení, odsouzení, zatracení. Když jsem několik měsíců rozdával náznaky toho, že se chci s něčím svěřit. A tu odvahu jsem nakonec opravdu sebral a šel s tím ven. Bylo to před několika lety.

Přišlo akorát větší uzamčení se do sebe. Když voláte o pomoc a slyšíte „Z čeho ty můžeš mít nervy“ nebo „Tak si řekni, že to bude dobré“. Nikoho už za tohle nesoudím. Jen si říkám, kdyby se mi dostalo v tu dobu pomoci, jak by mi bylo teď? Psal bych tento deník? Každopádně, démon uvnitř mě dostal, co chtěl, krmil se dál.

Když jsem konečně po posledním otevření se druhým, šel k psychiatrovi, myslel jsem, že mám vyhráno. 

Chemie. Zkouším léky a s velkým strachem docházím na kontrolu a pro další dávky, které démona trochu tlumily. Pár let naděje a dobra by se našlo. Začínal jsem se věnovat sportu, zdravému jídlu, dokázal jsem se osamostatnit a žít s pocitem, že démon je pryč.

Démon, ale jen odpočíval a probudil se. Po asi dvou letech šťastnějšího žití. Probudil se, ale byl silnější víc než kdy před tím, byl vybaven nejen depresi, ale také úzkosti a strachem a sociání fobií. Během dne se někde stala chyba a démon se živil. Do toho se dostavila i nějaká fyzická nemoc, tu jsem pojmenoval LaBorelia. Ta začala spolupráci s démonem. Asi se z nich stali milenci. Protože v noci byli rádi spolu a narodila se jim insomnia. Nemoc, díky které jsem nespal. Byli asi vášniví, šlo jim to i čtyři dny po sobě. To prohloubilo moje stavy.

Stavy úzkosti a strachu byly takové, že jsem dokázal jen ležet skrčený v posteli, brečet a nikdy nevyjít už ven. Nemohl jsem se dívat na telefon, nezvedal jsem hovory. Pokaždé jsem očekával nějakou špatnou zprávu.
Nespavost je zajímavá, první dva dny jsou ok. Čtvrtý den už vidíte psa s lidskou tváří ve svém bytě. Asi tomu pomohla i strava, kterou jsem konzumoval, abych přežil v práci.
„A jako hlavní chod bude: 5x káva a 3x Monster energy“.

Teď bych se ale rád přesunul do prosince roku 2019. Během těch let s démonem jsem snad stokrát koketoval s myšlenkou, že si vezmu život. Démon se během roku 2019 celkově začal ozývat. Nad ním mě držela jediná osoba.

Ale v prosinci mi došly síly, ano, našel jsem si novou práci a věřil jsem, že tohle mi ještě může pomoct. Ale během týdne mě démon tak požíral, že jsem si řekl dost. Skončím to. Vše jsem si naplánoval, ty nejbližší jsem se snažil vidět osobně a pro ostatní jsem připravil dopis.

V ten osudový den jsem odjel normálně do práce. Měl jsem tušení, že tam celý den nevydržím, v tom se mi ozval lékař, že se k němu musím stavit ohledně pár dodatkům k smlouvě. Já si vzal propustku a vyrazil i s dopisy.

Ale ne k lékaři, ale do Frýdlantu, kde jsem to vše chtěl ukončit. Vzít si léky, sednout si ke stromu a čekat na konec.

Vystoupil jsem z vlaku, zhroucený a možná i plný naděje, že bude brzy konec. Jenže mé kroky automaticky vedly za mými ségrami. Nepřemýšlel jsem, proste jsem šel. Zazvonil a tam jsem se zhroutil a přiznal se, že jsem se chtěl zabít. No a nyní jsem v léčebně, v Třinci, pro psychicky nemocné lidi.

Bojuju, zlepšuju se a po obrovské době cítím naději na šťastný život. Není vyhráno, ale po dlouhé době dostává démon na prdel! A jednou ho zničím definitivně.

Všem se chci omluvit. Za to, co jsem chtěl udělat a nechat vás tady. Miluju vás a děkuji vám za obrovskou podporu.
Když se blížil konec, pocítil jsem obrovskou lásku.

Jo a LaBorelia umřela.

Čtyři krasavci tankují rakovinu

Vždycky jsem s nadšením četl cestovatelské blogy od lidí, kteří cestují po světě a dělí se s námi čtenáři o své dojmy, doporučení a o to, jakou měli ráno stolici. Srát na to, že 90 % těchto blogů je z Bali, mrdat i na to, že se z 90 % případů dozvíme, že ráno bloger cvičí jógu a odpoledne si jde k domorodcům sežrat rybu. Důležité je pochlubit se, že jsem někde byl.

Tato závist mě sžírala nějakou dobu. Asi tak týden, než jsem zapomněl, že existují blogeři, kteří cestují, a píši o tom. Chtěl jsem si to také vyzkoušet. Jelikož, co je trendy, chci vždycky zkusit. Ale jak psát o tom, když má nejdelší cesta je do Ostravy na schůzku, ke kadeřníkovi a pak do JRC?

Vzpomněl jsem si, že mám kamarády. Ač už teď si můžete myslet, že je tento článek fikce, tak je tomu opravdu tak, mám kamarády. Napadlo nás, že vycestujeme a podnikneme nebezpečnou a léčivou výpravu do hor ve vzdálené zemi Rakousko. Tato země skutečně existuje, jako mi kamarádi.

Přípravy byly skutečně náročné a psychicky vyčerpávající, kontrola výbavy, koupě ponožek, alkoholu, fitness Kinder tyčinek, deskovek, koupě magazínu Jak být bohatý, smažení řízků, a krájení chleba.

Po cestě se nic zajímavého nestalo. Krom toho, že mně praskly bubínky a David si zabalil jen jednu brusli. Jo, vlastně stalo, Miko urval rekord v nejdelším močení. Dle mě se mu urvalo i něco v ledvinách. Škoda, že s námi nejeli Petr Svěcený a Vojtěch Bernatský, aby mu to přeměřili. Myslím to močení.

Po několika hodinách nenáročné vibrační cesty plné podivného humoru jsme dorazili do cíle. Nádherný výhled na hory z krásného apartmá v Kapplu mě uchvátil, vychutnávat si cigaretu v takovém pohledu, bylo fakt uklidňující. A to i přesto, že jsem věděl, že za chvíli mě čeká pára v ručníku s mými kamarády.

Odpočati po páře a sprše jsme se rozhodli pro první pořádný odvaz, jak se sluší a patří na pánské jízdě. Vytáhli jsme deskovku Zimu mrtvých a šli jsme na to. Po rozdělení rolí se mi dostavil další uspokojující pocit. Budu hrát zrádce a drogového dealera. Senzační. Nikdy mě neprokouknou a ještě dostanu Oscara za herecký výkon. Druhé kolo a Dom žádal o mé vyloučení z kolonie. Napětí by se dalo krájet, možná by se dal krájet i ten otráveny vzduch, který se dostavil po řízcích. Podezřívali jsme se, Dom se snažil, já se snažil, neuspěl jsem, napětí opadlo, otrávený vzduch neopadával.

Druhý den se začaly dostavovat příznaky Faraonovy pomsty a nemocí, které nás po celý týden sužovaly. Ano, Faraonova pomsta v Rakousku. Rozhodně za to nemohly ty klobásky, tučné sýry, pudinky, prosciutto a další healthy dobroty, kterými jsme se po celý týden krmili. Počasí nám nepřálo a tak jsme se rozhodli, že i dnes si dáme relaxační den u deskovek, filmů a černé hudby.

Králové hor už jsme dávno byli a song On My Head nám osobně přišel zazpívat sám Dan Bárta s Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem. Ale čekalo nás další dobrodružství, vyrážíme do Ischglu, jdeme se nažrat místních pochoutek. Sebevědomí nám nechybělo, jelikož, jak se říká, čeští chlapi jsou nejkrásnější na světě. Sedli jsme do skvělého pubu, jeden z největších zážitků z dovolené. Mohli jsme si dát pivo s cigárem. Neuvěřitelný pocit, smrděli jsme, měli jsme žluté prsty, nemohli jsme dýchat, vykašlávali jsme něco zeleného a hrála nám u toho rocková hudba.

Následující dny se objevily příznaky nových nemocí. Jeden měl břichavce, další zase podrážděný střevíc a ten zase rakovinu všeho. Bylo to pár dnů po příjezdu a začali jsme uvažovat, zdali to doklepeme ve zdraví. Zde jsem začal mít podezření, že se mě chce můj spoluležák na pokoji zbavit. Stále dokola mluvil o velké designové lampě, která se do auta nevejde, ale kdyby se mi něco stalo, vzal by ji místo mě. Bral jsem to jako vtip, i když o tom mluvil několik dní.

Myslel to vážně. Jednou jsem šel spát dřív než on, bez jakýchkoliv důkazů mě obvinil z drastického chrápaní. Snažil se mě prý probudit tím, že mi svítil telefonem do tváře a stále do mě šprcal rukou. Přestal jsem prý dýchat a on se začal děsit (čti radovat – stále měl v hlavě tu lampu), že jsem vydechl naposledy. Z ničeho nic jsem prý popadl dech a začal znovu chrápat. Stále této historce o chrápání nevěřím a myslím si, že mě chtěl udusit polštářem.

Nemoci nás začaly sužovat víc a víc. Dostavily se odpolední spánky, vaření čaje a celkově to pro nás začalo být psychicky náročné. Každý už jsme měli břichavce, jelikož tolik smíchů z opravdu až děsivého humoru jsem dlouho nenasál. Nikdy nezapomenu na Davidův song „Miko už tu nevaří“, nikdy nezapomenu na debatu o mém nadprůměrném IQ a na mou přezdívku Mensa Boy a na lekce němčiny.

Za pobyt jsme perfektně ovládli „Das ist meine scheisse“ a „Meine tante ist eine limonade“. K „Das ist meine scheisse“ se váže jedná zábavná historka, která se při našem pobytu rozhodně nestala. Kdybyste někdy slyšeli o tom, že se něco stalo a někdo z nás vyhodil kus oblečení, tak je to výmysl. A pokud to někdo bude vyprávět, mám tři podezřelé, kdo by to mohl být.

Dostavil se i turnaj v NHL, který jsme nikdy nevyhráli. Nevadí mi, že jsme ho nevyhráli, řešil jsem jiný problém. Díky své krátkozrakostí a alkoholu jsem byl nucen sedět na stole. Opravdu tvrdým stole. Opravdu jsem začal vyžadovat sedící polštář na hemoroidy. Hemoroidy zmizly, byli jsme ve finále. Zase jsme prohráli.

Dovolená nás sblížila, rozdělila a zase sblížila. Trpíme lehkým PTSD, lehkou rakovinou, stali jsme se ještě víc závislí na cigaretách a nedokážeme nyní fungovat ve společnosti. Odvezli jsme si nadváhu, David si neodvezl lampu. Hlavně jsme si ale odvezli zážitky.

Zpáteční cesta měla ty pravé balls. Překračujeme hranice do Německa a čeká nás namátková kontrola. Po chvíli zjišťujeme, že namátková tak asi nebude. Už dle pohledu od policie vypadalo, že je něčím sereme. Odevzdáváme občanky a spouštíme metahumor. Záchvaty smíchu nepomáhají, tlustá policistka mě sleduje, myslí si, že jsem pod vlivem drog. Další policistce zase nepomáhá mast na opar. Větší opar jsme dlouho neviděli. Opar křičel „Kill me“. Vystupujeme z auta, berou nám klíče, jsou nasraní, my promrzlí, chce se nám chcát. Vychcat se dá jedině s doprovodem ozbrojeného policisty, čekáme dlouhou dobu, mezitím odbavují pochybné dodávky z Rumunska, které vesele míří do Německa. My stále čekáme, řidič trucku za námi zakopává mrtvou prostitutku, stále je policie nasraná jen nás. Rozdělujeme si role ve vězení, navrhl jsem, že jakmile nás zavřou, vezmu tác s jídlem a napadnu nějakého vězeňského bosse. Vypadá to, že mi uniklo trochu moči. Když v tom přišel dar z nebes, Dom si vzpomněl, že jim dal špatný techničák, podle všeho bylo podobné auto ukradeno. Mysleli si, že jsme zloději. My, krásní a vitální mládenci. Opar už se taky směje. Vše má dobrý konec, nepochcal jsem se. Stejně, jak jsem publikoval stories na Instagramu, stojím za tím, že jsme byli podezřelí z pašování krásy a nadměrného charisma.

Dorazili jsme v pořádku do Prahy, vyčerpaní, smrděly nám nohy, auto smrdělo McDonaldem, byli jsme šťastní, usmívali jsme se a řekli si, že se nechceme delší dobu vidět. Tedy, krom kávy, kterou jsme si společně následující den dali.

Hodnocení: 6/7 Vigo Mortensenů

VÍTE, ŽE?

Za celý pobyt se nestala žádná nehoda, nikdo se neposral a nikdo nemusel vyhazovat kraťasy

Miko, už tu nevaří

Mám nadprůměrné IQ

Každý den po mně Dom chtěl, abych mu otevíral balzám na vousy

David nemá lampu

Kaňo-český slovník

Denně mi chodí tisíce dotazů, ve kterých se ptáte, co je to ten reptilian, kdo je makrela a kdo ještěr?

A když říkám tisíce, myslím tím jeden nebo dva. 

Proto jsem se rozhodl vypracovat první Kaňo-český slovník.

Reptilian – koluje teorie, že náš svět ovládá rasa ještěřích bytostí z cizích vesmírů, které se infiltrovaly mezi známé osobnosti, vládní špičky a taky mezi vaši mamku. Je to tak krásně absurdní, že jsem si to ihned zamiloval. Když někde použiji reptiliana, má se jednat o absurdno a naprostou sračku.

Makrela – I když si žen vážím, tak některé nazývám makrelou. A to z toho důvodu, že se hejno makrel vyrojilo až poté, co jsem zhubl. Před tím jsem pro ně byl takový nenápadný řiťní krab. Takže ano, makrela je ryba, která je dobrá, pokud zrovna nechcete večeřet lososa.

Ještěr – Primitivnější jedinci z mužského pohlaví. Můžeme zde zařadit i členy travesti kapel. Většinou se poznají tím, že je jejich humor vytažený ze studny sraček, zajímá je jen fitko a věty: „čau bráško pičo“. Rád na sebe někdy beru podobu ještěra. Prostě proto, že můžu.

Rybí karbenátek – Směsice smradu a kostí z ryb. Když vám nějaká situace nebo trend chutná po rybím karbenátku, je vám zle, máte zápach v ústech a nic nepomáhá. Znáte ten pocit? Také jste tohle cítili v ústech, když se volil prezident?  Dá se také použít pro větší skupinku lidí, kteří jsou vám velice nesympatičtí.

Richard Krajčo a Majk Spirit – „Jsi falešný kus psího výkalu“

Urážení známých osobností a celebrit – Někdo rád houbaři, někdo rád sleduje Tvoje tvář má známy hlas a někdo kvízpíčoviny, já rád urážím známe osobnosti. Ale ne bez důvodů. Většinu sleduju, pozoruju a pak jim dám kyberšikanu. A to jen proto, abych si ulevil a upozornil na to, že například Zmrdka Hejdová je zaprodaná a falešná jak krabí tyčinky. To stejné platí pro Bena Cristovaa a jeho reklamu, kdy ze sebe dělá bělocha. Zatím si mě jen blokla Zvratka Kristelová.

Opakuješ se jak Coldplay – všichni víme, že skladby od Coldplay zní stejně a hrají je stále dokola. Výraz se dá použít na cokoliv. Na vaše kamarády, kteří nepřicházejí s ničím novým, na mé fotky na Instagramu, na svou přítelkyni, která vytahuje pořád dokola ty stejné argumenty.

Rotace – když mě někdo nebo něco vysírá, tak většinou dostanu silné rotace. Hromadí se ve mně nasranost a zlost. Většinou si představím, jak toho člověka zavírám do sklepa nebo shazuju v pytlích do přehrady.

Vibrace – Výraz pro náladu a atmosféru. Řekli jste někdy svému partnerovi, že je mezi vámi konec? Cítili jste ty vibrace? Někdy lze ucítit i vystřelovací nůž mezi žebry.

Hnisočník – fiktivní nemoc, kterou jsem vymyslel se svým krásným kamarádem. Jedná se o hnisající konečník. Ano, je to hnus. Ale někdy jsou situace velice hnisočníkové.

Kapela – slangový výraz pro kapavku. To jsme nevymysleli, ale je to tak do prdele boží, že pokaždé jak slyším slovo kapela, tak umírám.

Transdimenzionální – teorie alternativní reality odkud přicházejí transgendeři. První tato trhlina se objevila v Thajsku. Proto velký výskyt ladyboyů v této oblasti. Na této teorii jsem pracoval tři minuty, když jsem psal tento slovník

Skříň do Narnie – rohypnol ve vašem čaji, který jsem vám tam hodil, když jste se nedívali

Snad jste se díky tomuto slovníku dověděli něco víc o mé osobě. Jako bonus přátelství a lásky vám zde sepíšu vesmírné vysvětlení mého Instagramu.

 

A teď zmrdelně (Word mi to opravil na hrdelně – další slůvko, které budu používat) vážně. To jak vystupují na Instagramu je recese, veškeré popisky a pózy mají evokovat lidi na sociálních sítích. 

Od některých čpí ty polonahé pózy a „inteligentní“ uvědomění v popiscích takovým rybím smradem, jak z regálů v Makru. Někdy si ale také potřebuji pohladit ego a tak se rád vyfotím.  Je to i skvělá filtrace lidí, ti kteří to chápou, jsou inteligentní a chci je mít ve své blízkosti.  Někteří jsou pohoršení a mají potřebu moralizace. Jednou se mě má známa zeptala, zdali nejsem v nějaké sektě. Takže, v sektě nejsem a prý jsem i docela chytrý.

Pokud si v dalším videu Týnuš Třešníčková šňupne kokain ze záchodové mísy z hlavního nádraží v Ostravě, tak postnu další část slovníku.

Víte, že? 

Je můj otec pyšný na to, že jsem heterosexuál. I když měl 28 let pochybnosti?

Je mi 28 let.

Jak být EZO kurvou a motivátorem

Dobrý den, chtěla bych vám odpovědět na vaše budoucnost, co jsem dělala jako malá. I takhle může začínat nasměrování a záchrana vašeho života, která stojí pouhých 99 Kč za minutu.

EZO zmrdství a motivační trénink mě vysírá den ode dne víc. Víc než vaše posty od volebních uren, víc než vaše fotky z fitka, víc než hudba od Coldplay. I když, ne, ta hudba mě fakt sere.

Chci taky vydělávat spousty peněz, chci mít dům, psa, bazén, auto, psa co řídí auto, děti, kočku, zahradu, mexické zahradníky, černé otroky, píčoviny. Ale chci si na to vydělat prací, za kterou bych se nikdy nemusel stydět. Chci, aby na mě má budoucí rodina byla pyšná. Přirovnal bych to takto: Mám na výběr udělat benzínku nebo se živit jako EZO chcanka/motivační kouč? Bez váhání beru punčochu na hlavu a jedu na Shellku.

Je mi proti srsti vydělávání na lidech a jejich životních neštěstích. Praktiky, které se dají přirovnat k velrybím zmrdům, kteří našim babičkám prodávají přestřeleně drahé hrnce a lítající deky.

Nikoho nechci soudit, cílový zákazník je sice hloupý, ale v zoufalosti a samotě se lidé obrácejí na falešné naděje, které zapáchají jak papundeklové seriály, jelikož je jim prodáván produkt, který slibuje vysvobození, odpovědi a vyléčení se ze zoufalosti a opuštění.

Většinou se jedná o jednoduchou psychologii a herectví. Není podle mě velkého tréninku se stát koučem nebo věštcem.

EZO kurva:

Věštírna by měla vypadat přeplácané, mysticky, trošku cikánský, všude namrdat věštecké koule, tarotové karty, obrázky Ježíše (ten tomu dodá správný krok k důvěře – zákazník se cítí v klidu, jelikož EZO kurva dává najevo, že komunikuje s tou nejvýše postavenou bytostí), do dveří bych dal korálky, na stěny nevkusné barvy, svíčky, koberce z třetí ruky, kočky, smrad, vonné tyčinky, nevětral bych (čím méně vzduchu, tím méně okysličení mozku = tím dá zákazník víc peněz), krystalky kamínky a další vibračně nabité kýče.

Svou oběť pozdravíme nějakým cizojazyčným mytickým pozdravem. Třeba Bar Mitzvah. Mám v píčí, že je to hebrejský a že se jedná o židovský rituál pro chlapce. Zní to dobře, ne? Ihned ve dveřích bych se smyslně díval do očí a začal v člověku „číst“.

Stále dokola bych říkal „Mmm, já to z vás úplně cítím a vnímám vás. Vy máte nějaký problém. Vidím to v očích a srdeční čakérka mi rozhodila energii v třetím oku (v hnědém oku)“. Člověk bez problému přece za mnou nepřijde a pak stačí jen používat EZO výrazy. Nechal bych svou oběť mluvit, ať si vlastně celé sezení vede sama. A jen bych u toho vytáhl siderické kyvadélko a pořad s ním kroutil ze strany na stranu a u toho stále a dokola říkal. „Mmhmm. A jéje. Tady to vidím“.

Až vám váš zdroj peněž dovypráví svůj příběh, vyčistíte ji energii rukama, stačí se ohnat, otočit oči v sloup a říct nějakou sračku. Vezmeme si litra za hodinu a domluvíme další schůzku, která je nevyhnutelná, jelikož vidíte plno zablokovaných čaker.

Motivační mrdka:

Vaše kancelář a váš celkový outfit musí působit moderním a bohatým dojmem. Rozhodně bych na sebe vzal džíny, zkurvené boty do špičky, tričko a velmi uplé sáčko. Na krk bych si hodil nějaký korálek z cizích kultur, protože musíme ukázat, že nás zajímá duchovno. Nebál bych se říct, že tento korálek pro vás mnoho znamená, jelikož jste navštívili třeba Indii (stejně to mám z nějakého etno obchodu v Ově).

Důležité bude se stále usmívat (na prasáka jehovistu), působit pozitivním až osvíceným dojmem. Prodáváte úspěch jen za pár litrů za hodinu. Dejte najevo, že i vy jste seděli na tom místě, na jakém místě sedí váš zákazník. A že během pár let jste se vypracovali tam, kde jste.

Vše by měla podtrhnout vaše egotrip kancelář. Určitě bych si tam dal vytisknuté motivační obrázky, vaše fotky jak třeba lezete po skalách nebo jak na sobě makáte ve fitku. Jo a upozorněte na fotku z Bali – ráj pro všechny motivátory. Proč? Všichni chtějí na Bali. Prodejte jim to, že příští rok tam můžou podnikat.

Nesmíme zapomenout na své portfolio. Takže sociální sítě. Facebook a Instagram. Perfektní zdroj na sdílení motivačních obrázků, které absolutně nedávají smysl. A tak je to správné. Ony nesmí dávat smysl. Musí jít z nich jen cítit ten kousek, který chybí k vašemu úspěchu.

Příklad: Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud. 

Vidíte? Nedává to smysl. Je to sračka jak po zkaženém tataráku. Ale o to jde, nikdo to nechápe, zní to zmateně, ale je v tom cítit ta špetka naděje.

Tohle platí jak pro EZO tak motivátory. Vybudujte si fanbase z žen ve věku 38 – 50. Ve vší úctě k ženám. Jste nejlepší, krásné a bez vás by nebyl život. Ale je to věk, kdy opuštěná žena propadá zoufalství a hledá tak snadnou cestu útěku za štěstím a úspěchem.

Teď jsem si vlastně uvědomil, jak je to smutné. Až už mě nic nenapadá a dělá se mi zle. Asi si koupím nějaký energií nabitý krystal, posdílím pár obrázku a  bude mi zase dobře.

Velkou inspirací k napsání tohoto článku mi byl jeden úžasný reptilián z Frýdlantu. Který se něčím podobným živí. Motivátorstvím. Jak říká James Cole. „Tvoje dobro, smrdí jak čerstvý hovno“.

Víte, že? 

Dnes, když jsem tento článek dopisoval, tak jsem na sebe vylil kávu. Čarodějnice mě začínají vyprcávat magií.

Jednou donutím Majka Spirita sníst psí hovna z kapoty jeho auta. Protože jeho motivátorství přesně na mě takhle působí. Jako,  kdyby mě krmil psími výkaly.

Život bulimika

Před pár lety jsem se rozhodoval co se životem. Stál jsem na rozmezí a byly přede mnou důležité životní otazníky. Stanu se transgenderem? Budu jehovista? Nebo těch 108 Kg ze sebe sundám pohybem a zdravou stravou?

Operace na opačné pohlaví byla drahá, jelikož jsem všechny své úspory prožral na pizze a těstovinách se sýrovou omáčkou. Tak jsem jeden večer šel sednout na pivo, jelikož alkohol řeší spoustu problému a na cigára a pivo jsou vždycky peníze. Vyrazil jsem do Frýdlantského klubu Krystal, kde se dostavil Mareko.

Rád jsem ho po těch letech viděl, ale nemohl jsem překousnout, že svou obezitu přetvořil ve štíhlou bytost, kterou obdivovali a chválili všichni ještěři a ryby. Já ho taky pochválil, ale teda jako, pochvalu jsem ze sebe vysral s velkou nechutí, jelikož jsem od přírody nepřející člověk.

Asi čtyři měsíce, co jsem viděl toho karbenátka, jsem se ještě přejídal a žral jsem, co mi přišlo pod ruku. Táta a pes utekli s velkým štěstím. Váhově jsem se začal sice pohybovat níže, ale pořád jsem byl někde na 97 Kg.

Ale zlom přišel v ten památný květnový den, kdy už svítilo sluníčko, bylo lehce nad 25°C a já se zase začal potit jak Petr Novotný v jeho srandovní show na TV Nova. Byl jsem na cestě za kamarádem Davidem, kde jsem v MHD potkal kamarádku a tehdejší sousedku Gabku, která mě vlastně inspirovala k tomu, že někdy můžeme zajít na hory společně.

Z toho mi z ničeho nic přeplo a já se rozhodl, že tedy na ty hory vyrazím. Stále jsem měl v hlavě Mareka, ne, že by se mi líbil, ale pořád jsem si říkal, jak to provedl. A asi mě ke všemu i potěšila představa, že můžu jít s holkou ven.

Tím se to všechno začalo postupně měnit, hory jsem si začal užívat a tyto vibrační výlety jsem začal podnikat častěji. Stále jsem se ale váhově nemohl dostat tam, kde jsem chtěl. Zhubl jsem asi kilo a přibral čtyři. Takže v něčem byl problém, kde ale? Pořád jsem to chtěl hodit na štítnou žlázu, ale ty vole, ta byla podle doktorů zdravá. Docela ze mě museli být nervózní, když jsem chodil 1x týdně na testy štítné žlázy.

A pak mi to došlo, přežíráš se ty mamute! Aha. Bylo to tady. Přiznal jsem si to, že jsem žral jak Halina Pawlowská. Vysral jsem se na všechny diety, které byly na netu. Jíst pravidelně 5x denně? Oh, klišé. Všech pseudofitnessáků a dietologů, co vás okrádají o 200 Kč za své dementní e-booky.

Začal jsem testovat zeleninu. Kterou mám nejradši? Mrkev. Ok, budu jíst mrkev. Dva měsíce jsem tak jedl: snídaně mrkev, oběd mrkev, večeře dvě mrkve a kousek tučného sýru. A co se začalo dít? Začal jsem se cítit dobře, zdravotně se mi začalo dařit lépe a hlavně, váha šla dolů! Ano! Říkal jsem si, už vypadáš skoro jako Brad Pitt.

Samozřejmě jsem to musel prokládat pohybem. Ale pohltilo mě to tak, že jsem se o zdravou stravu začal víc zajímat a hory jsem začal fetovat. Pustil jsem si k tělu více zeleniny a luštěnin, jednou týdne jsem si dal prasící den, kde jsem se ládoval sračkami a pak se zase najelo na tvrdší řád. Během asi 7 měsíců jsem se dostal tam, kde jsem teď. Mí nejbližší ví, kolik teď vážím. Ano, 70 Kg. Díky.

Změnilo mi to život. Naboostovalo se mi sebevědomí, přestal jsem se extrémně potit, mizely mi zdravotní problémy, mohl jsem si začít kupovat oblečení ve velikosti M a začal jsem mít kolem sebe makrely (Význam makrel vám někdy objasním)

Přineslo to ale také dle mnohých jistá negativa. Která mě vlastně naučila i nějakému režimu a trošku jsem do sebe vpustil spolehlivosti. Jsem posedlý váhou a vážením se. Denně tomu obětuji minutu času a 2x se zvážím. Díky tomu si hlídám svou reptiliánskou linii. Když se dostanu přes svůj stanovený limit, najíždím na mírnost žrádla.

Ale teď pozor, mnozí z vás mě mají jako nutričního Hitlera. Tak to ale není. Prasím jako zvíře, prasím rád, piju sladké nápoje, miluju donuty, rád si dám Starbucks, který je tučný jak Jiřinka Bohdalová, dokážu se celý den nehýbat, sedět u Playstationu, filmů a požírat křupky s krémiky a zapíjím to Mountain Dew.

Sice pak dostanu žlučníkový záchvat a kolikrát omdlím…Dělám si srandu, mám to pod kontrolou. Dokážu se hlídat, i když to může znít sebevíc bizárně, nikdy se nechci vrátit tam, kde jsem byl. Už nikdy nechci nosit trička ve velikosti 4XL. Chci tu být do stovky, nechci chcípnout ve 40. Proto je důležité se pohlídat.

Nikoho tím nechci motivovat, každý máme fungování těla jiné a každý má svou hlavu. Ale zase si myslím, že když člověk dostane impuls a najde si to své správné, dokáže to. Okolí mě přesvědčovalo, že to nedokážu. Vyserte se na okolí. Společnost je brzda.

A ať jsme hubení nebo tlustí, jsme lidé nebo tak něco. Hlavní je, brát to pozitivněji, stále máme čas vše změnit a přetvořit se.

Teď zním jako motivační veš Daniel D. z Frýdlantu, je mi ze sebe zle, jdu si dát vanilkovou kremku.

VÍTE, ŽE?

• Měl jsem ovisnuté a velké ceciny. Jednou jsem si je chtěl ze zoufalostí omotat šátkem.

• Pod svou zrzavou bradkou jsem kdysi ukrýval čtyři brady.

• U prvního výšlapu na Lysou se mi potem na zádech udělal obří penis.

• Lovecký salám jsem namáčel do tatarky.

Proč hraju hry a jsem dement (První část)

Je mi 28 let, jsem krásný a rád hraju hry. Veřejně se k tomu přiznávám přede všemi. Musím, protože do dnešního dne se mě stále a dokola lidé ptají na to, proč je hraju a proč jsem takový dement?

Protože jste pokrytci, jedete ve slepě zajetých kolejích, a nedokážete pochopit, že i tohle je kultura a určitým způsobem životní styl, za který jsem pyšný.

Asi už mě přestalo bavit vše jednoduše vysvětlovat jednotlivcům a zvlášť. Tak proto píšu tuto blogovou žumpičku pro všechny zvědavé ignoranty a imigranty.

Hry hraju po většinu svého krysího života, když jsem byl malé dítě, tak mi táta koupil lacnou čínskou kopii NES z Místeckého tržiště, kde se smažil Mario, Contra, Donkey Kong a další boží klasiky. Tahle věc mi ukázala ve své době něco, o čem jsem vůbec nevěděl, že může existovat. Ve filmech jsem něco podobného viděl, ale nechápal jsem, co to vlastně je. Ale hrozně mě to přitahovalo. Víc jak Marek Šebesta.

V té době jsem měl nějaké kamarády, ale většina z nich mě srala tím, jak si chtěli hrát. Já vždycky vyhledával fotbal, lítačky po lese, hraní si na vojáky a další dětské projevy fantazie. Místo toho jsem měl jednoho dementa, co chtěl chodit sledovat svojí sousedku, jak chčije za křovím, a další kamarády bavilo vypouštět kola u aut, případně někomu rozprcat okna kamenem, nebo zasekávat zvonky lidem. Buď jsem byl velký posera, nebo mi už to v té době přišlo jako dementní zábava.

Proto jsem vždycky rád utekl mimo realitu a byl raději se svými digitálními kamarády. Možná to zní smutně, ale víte hovno, měl jsem skvělé dětství. 

VÍTE, ŽE? Moje první holka byla v The Sims.

Hry se tedy se mnou táhly po celý život, začal jsem sledovat dění okolo, fascinoval mě vývoj, tvůrci a jejich fantazie, kteří vytvářeli naprosto skvělé světy, scénáře, design, grafické provedení, morální myšlenky, rozhodování, atmosféru.

V jednom období svého života asi může leckomu připadat, že jsem tomu nezdravě propadl. Začal jsem žrát Studentskou pečeť se šunkou, zapíjel to Colou, málem jsem snědl rodiče a nechodil jsem ven. Když už, tak se pořádně zlít. Každý máme v sobě démony a tak se s nimi každý vypořádáváme jinak. Srali mě lidi, cítil jsem se dobře sám a nenáviděl jsem pohyb. Tím, že jsem byl doma, tak jsem trávil čas u PC a konzolí.

Naštěstí jsem si brzy vytáhl hlavu z prdele a začal se snažit se sebou něco dělat. Jediné co o mně lidé věděli, bylo to, že jsem tlustý a že hraju hry. Vždycky ale bylo důležité zmínit hry. Takže zpětně vám říkám, hry za to nemohly. Mohl jsem si za to sám a spiknutí okolního světa.

Irituje mě vysvětlování, co mě na tom baví a že mám svůj svět, ve kterém žiju. Za celý život jsem se setkal s kritikou a nepochopením. A to od lidí, u kterých je hlavní náplň zábavy sledovat v TV sračky s Ondrou Sokolem, kteří v životě nepřečetli žádnou knížku, ti kteří nemají ponětí o nějakém kvalitním filmu, umění, a dnes už můžu říct i od těch, kteří nejsou schopni zvednout svou prdel a jít něco dělat. U těch, kteří jste uvízli ve svém standardním životě. Proto jste pokrytci (já jsem taky pokrytec, tak tu nebrečte).

Daly mi toho hodně, od rozvoje fantazie i jisté seberealizace a zajímaní se o věci a události, které se ve světě děly nebo dějí, tak o historii, technologie, světové kultury. Naučily mě číst knížky. Naučily mě alespoň základy AJ a dokážu si tak přeložit, co chci (Sral jsem na školu – opět nemohly za to hry, ale já sám).

Dokážu rozlišit co je špatné a co dobré, nikdy jsem nikoho kvůli hrám nepobodal a nemám to ani v plánu. Jsem schopný u toho nesedět celý týden, ale taky mi nevadí u toho prosrat celý víkend. A toho času nelituju. A nikdy ani nebudu. Vždycky si raději zahraju dílo od Hidea Kojimy, než bych si dokázal vysírat mozek a podstupoval lobotomii u Talentů, Tvoji tváře, Kameňáků a dementních kriminálek ze sériové výroby. 

Zvažoval jsem, zdali zajít více do hloubky jako při deepthroatu, ale asi se mi víc nechce. Až budu mít zase dlouhou chvíli na svém trůnu, tak vám sepíšu druhou část. Jak na mě šahal strejda a jak jsem mu dělal talisman na pokerových turnajích. Ne, to je zase vlastně o něčem jiném.

Jak jsem dostal od Abramse nerdistickou kuřbu (Jak jsem se těšil, pochcání se v kině a postavy)

Několik let zpátky jsem přestával věřit, že se ještě někdy dožiji toho, abych šel do kina na nové Star Wars. Poslední film, který běžel v kinech a odehrával se ve světě Hvězdných válek, byl animovaný průjem Klonové války, na který jsem stejně nešel a koupil jsem si ho od stánkářů v obchoďáku za nějakých 99 Kč na DVD. A i to byla celkem chyba a do teď bych chtěl po Lucasové společnosti vrátit to utracené kilo.

Co se ale nestalo! George Lucas prodal práva společnosti Disney, společnosti, která je sice ztělesněným židáctvím, ale měla prostředky a chuť k tomu, aby Star Wars nezůstalo u ledu a něco se tak s dokonale vytvořeným světem dělo. A co víc, na starost to dostal jeden z mých nejoblíbenějších tvůrců a to Jar Jar Abrams, který stal u zrodu mého oblíbeného seriálu Lost a rebootu Star Treku (oba filmy jsou naprosto super).

Pochcání se v kině...skoro

Od prvního teaseru jsem pečlivě studoval a sledoval každou informaci o blížícím se filmu Star Wars: The Force Awakens. Od obsazení rolí po spekulace o příběhu. Nevyjímaje to, kam se bude celá budoucí série vyvíjet. 

Když jsem se poprvé dozvěděl, že nepříliš známy herec (přesto můj oblíbenec, který prostě hrát umí) Adam Driver dostal roli "hlavního" záporáka, začal jsem učůrávat do svých slipů. Trošku jsem měl obavy z hlavní ženské role Rey, protože mám prostě problém s tím, aby mě něčím ženská postava zaujala. Jsem jednoduše sexistické prase a tak potřebuji, aby ženská ve filmu byla sexy a k tomu uměla hrát. Další obsazení, v podobě návratu Han Sola, princezny a Luke Skywalkera (nelze vypsat všechny postavy, na které jsem se těšil, i ten buzík C-3PO mě hypoval) bylo jen třešničkou na cheeseburgeru a věděl jsem, že tohle prostě nemůže dopadnout špatně.

Poslední dny před premiérou ubíhaly dost pomalu a nežil jsem ničím jiným. Série, která mě provázela celé mládí až do dospělosti, bude v kinech, navíc v takové podobě, jaké jsem si vždycky přál. 

Když jsem se k filmu konečně dostal, bylo mi celkem jedno, že to uvidím a uslyším s tragickým českým dabingem. Musel jsem to prostě vidět co nejdříve. Už dva dny po premiéře bylo pozdě a já začal dostávat záchvaty paniky a úzkosti, protože se určitě něco posere a já ten film neuvidím.

Nakonec to vyšlo, já seděl v kinosále a začala úvodní znělka, kterou tak všichni známe. Chtělo se mi brečet, ale bohužel to rychle přerušil stav močového měchýře a tak jsem začal uvažovat, zdali si odskočit hned nebo to vydržet. Nejspíš jsem si během těch dvou hodin poškodil ledviny, ale stálo to za to. Nepočůral jsem se a nemyslel jsem na to.

             

Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl (zánět ledvin to nebyl). Návrat ke kořenům série, kdy předimenzované Epizody I-III, vystřídaly dokonalé kostýmy, kulisy, postavy, méně  kýčovitého CGI a celkově sraček okolo. 

Teď jen o těch důležitých postavách

Nikdo nevěřil Finnovi, jelikož je prý černý (pádný důvod k nenávisti postavy?) a v každém traileru prý působil tupě. Blbost, je to docela hláškující hrdina, který mi prostě sedl, pobavil a po celý film jsem mu fandil. To samé Rey, která byla jedna z mála, ke které jsem byl dost nedůvěřivý, a nakonec mě překvapila víc, než mě zklamala Phasma. Je to krásná holka, která má kouzelný usměv, umí docela hrát, zajímá vás její příběh a prostě ji to tak nějak vše žerete.

Pak je tu samozřejmě Kylo Ren, na kterého se po filmu strhl hate. Což doteď moc nechápu, pro mě byl skvělý! Nikdy jsem totiž neslyšel, že by to měla být přímá náhrada za Vadera. Lidem vadilo, že dostal po koulích, že je to ubrečená slečna, že vypadá hrozně a že hercův vzhled je neatraktivní. Super argumenty, ale jsou to jednoduše průjmy. On si sice po celý film hraje na strašného badass arogantního hajzla, kterému leží galaxie v penisu a sám sobě věří v tom, že je strašně temný a že dokončí  to, co jeho...co Vader začal. Podle mě je právě skvěle ukázané, že se to v něm nějak pere a že na to vlastně ještě nemá. Být královnou všech galaxií. A to, že se někomu nelíbil Adamův vzhled je největší zmrdovina (ještě větší, než to, že je Finn černoch). Kromě toho, že je to skvělý herec, tak nepůsobil právě dojmem dnešního vysněného muže všech žen a mužů. Každý by tak nejradši pod maskou viděl zarostlého chlapa s ostrůvkem, patkou a zastřiženým obočím. Dostali jsme chlápka, který je obyčejný, není to Gerard BUTTler a má sakra velké charisma. 

Han, Leia, Poe, Snoke, Hux a další 

Fordova postava za ty léta prošla určitým vývojem, já to alespoň tak vnímal. Na Fordovi šlo vidět, že ho hraní zase po dlouhé době bavilo. A to přesto, že postavu Sola nikdy moc neměl rád. Leia, která má asi 60 let? Je podle mě víc sexy, než byla ve staré trilogii. Po jejím profetovém  období a rozhovorech, kde mi přijde prostě divná, na mě působila jako ta starostlivá žena/generálka, kterou v životě s Hanem něco postihlo. Dále je tu Poe Dameron, který byl dobrý a ani mi nevadilo, že nebyl nějak víc využitý. Zrzavý hajzl Hux neurazil, a ani výrazně nezanechal nějakou stopu, díky které bych se o něj musel nějak víc zajímat. Ale celkem jsem mu věřil jeho vůdcovské "schopnosti" a "lásku" k Prvnímu řádu (o frakcích se rozepíšu jindy). Phasma, pochromovaná kapitánka, u které vypadalo, že bude strašně krutá mrcha a nahradí tak Fetta, se bohužel nekonalo skoro nic. Krom teda pár projití se po Starkiller Base a jednoho stěru a vtipu o kýblu na její účet. Ještě jsem chtěl říct pár slov o Chewbaccovi, ale prostě nemůžu. Tak bych se dostal k něčemu, co by pokazilo zážitek lidem, kteří ještě film neviděli. 

Jako posledního jsem si nechal Supreme Leader Snokea v podání Andyho Serkise (Glum a master přes CGI postavy). O této postavě (vlastně i o dalších) jsme před filmem nevěděli prakticky nic. Jen, že je to TEN nejvyšší vůdce Prvního řádu, je silný v temné straně a dává příkazy Renovi. Po filmu, bohužel nebudeme o nic chytřejší. Což chápu, protože máme před sebou další dvě epizody a vyžvanit tak jeho temné plány hned v prvním filmu by ztratilo to tajemné kouzlíčko, které zrovna vykouzlil gay Potter (Dělám si srandu, Potter je skvělý). Takhle můžeme dále spekulovat, kdo to je, o co mu jde, proč vypadá tak, jak vypadá, proč ho ostatní postavy znají a ví, že je to pure evil.

Je možné, že jsem na nějakou starou známou postavu zapomněl? Asi jo, ale nejspíš nebude tak důležitá a vlastně se o ni v tom filmu vůbec nejedná… ;)