Je mi 28 let, jsem krásný a rád hraju hry. Veřejně se k tomu přiznávám
přede všemi. Musím, protože do dnešního dne se mě stále a dokola lidé ptají na
to, proč je hraju a proč jsem takový dement?
Protože jste pokrytci, jedete ve slepě zajetých
kolejích, a nedokážete pochopit, že i tohle je kultura a určitým způsobem životní
styl, za který jsem pyšný.
Asi už mě přestalo bavit vše jednoduše vysvětlovat jednotlivcům a
zvlášť. Tak proto píšu tuto blogovou žumpičku pro všechny zvědavé ignoranty a imigranty.
Hry hraju po většinu svého krysího života, když jsem byl malé
dítě, tak mi táta koupil lacnou čínskou kopii NES z Místeckého tržiště, kde se smažil Mario, Contra,
Donkey Kong a další boží klasiky. Tahle věc mi ukázala ve své době něco, o čem
jsem vůbec nevěděl, že může existovat. Ve filmech jsem něco podobného viděl,
ale nechápal jsem, co to vlastně je. Ale hrozně mě to přitahovalo. Víc jak Marek Šebesta.
V té době jsem měl nějaké kamarády, ale většina z nich
mě srala tím, jak si chtěli hrát. Já vždycky vyhledával fotbal, lítačky po
lese, hraní si na vojáky a další dětské projevy fantazie. Místo toho jsem měl
jednoho dementa, co chtěl chodit sledovat svojí sousedku, jak chčije za křovím,
a další kamarády bavilo vypouštět kola u aut, případně někomu rozprcat okna
kamenem, nebo zasekávat zvonky lidem. Buď jsem byl velký posera, nebo mi už to v té
době přišlo jako dementní zábava.
Proto jsem vždycky rád utekl mimo realitu a byl raději se
svými digitálními kamarády. Možná to zní smutně, ale víte hovno, měl jsem
skvělé dětství.
VÍTE, ŽE? Moje první holka byla v The Sims.
Hry se tedy se mnou táhly po celý život, začal jsem sledovat
dění okolo, fascinoval mě vývoj, tvůrci a jejich fantazie, kteří vytvářeli
naprosto skvělé světy, scénáře, design, grafické provedení, morální myšlenky,
rozhodování, atmosféru.
V jednom období svého života asi může leckomu připadat,
že jsem tomu nezdravě propadl. Začal jsem žrát Studentskou pečeť se šunkou,
zapíjel to Colou, málem jsem snědl rodiče a nechodil jsem ven. Když už, tak se pořádně zlít. Každý máme
v sobě démony a tak se s nimi každý vypořádáváme jinak. Srali mě
lidi, cítil jsem se dobře sám a nenáviděl jsem pohyb. Tím, že jsem byl doma,
tak jsem trávil čas u PC a konzolí.
Naštěstí jsem si brzy vytáhl hlavu z prdele a začal se
snažit se sebou něco dělat. Jediné co o mně lidé věděli, bylo to, že jsem
tlustý a že hraju hry. Vždycky ale bylo důležité zmínit hry. Takže zpětně vám
říkám, hry za to nemohly. Mohl jsem si za to sám a spiknutí okolního světa.
Irituje mě vysvětlování, co mě na tom baví a že mám svůj
svět, ve kterém žiju. Za celý život jsem se setkal s kritikou a
nepochopením. A to od lidí, u kterých je hlavní náplň zábavy sledovat v TV
sračky s Ondrou Sokolem, kteří v životě nepřečetli žádnou knížku, ti
kteří nemají ponětí o nějakém kvalitním filmu, umění, a dnes už můžu říct i od
těch, kteří nejsou schopni zvednout svou prdel a jít něco dělat. U těch, kteří
jste uvízli ve svém standardním životě. Proto jste pokrytci (já jsem taky
pokrytec, tak tu nebrečte).
Daly mi toho hodně, od rozvoje fantazie i jisté
seberealizace a zajímaní se o věci a události, které se ve světě děly nebo
dějí, tak o historii, technologie, světové kultury. Naučily mě číst knížky. Naučily
mě alespoň základy AJ a dokážu si tak přeložit, co chci (Sral jsem na školu –
opět nemohly za to hry, ale já sám).
Dokážu rozlišit co je špatné a co dobré, nikdy jsem nikoho
kvůli hrám nepobodal a nemám to ani v plánu. Jsem schopný u toho nesedět
celý týden, ale taky mi nevadí u toho prosrat celý víkend. A toho času
nelituju. A nikdy ani nebudu. Vždycky si raději zahraju dílo od Hidea Kojimy,
než bych si dokázal vysírat mozek a podstupoval lobotomii u Talentů, Tvoji
tváře, Kameňáků a dementních kriminálek ze sériové výroby.
Zvažoval jsem, zdali zajít více do hloubky jako při deepthroatu, ale asi se mi víc nechce. Až budu mít zase dlouhou chvíli na svém trůnu, tak vám sepíšu druhou část. Jak na mě šahal strejda a jak jsem mu dělal talisman na pokerových turnajích. Ne, to je zase vlastně o něčem jiném.
