Vždycky jsem s nadšením četl
cestovatelské blogy od lidí, kteří cestují po světě a dělí se s námi čtenáři
o své dojmy, doporučení a o to, jakou měli ráno stolici. Srát na to, že 90 %
těchto blogů je z Bali, mrdat i na to, že se z 90 % případů dozvíme,
že ráno bloger cvičí jógu a odpoledne si jde k domorodcům sežrat rybu. Důležité
je pochlubit se, že jsem někde byl.
Tato závist mě sžírala nějakou
dobu. Asi tak týden, než jsem zapomněl, že existují blogeři, kteří cestují, a
píši o tom. Chtěl jsem si to také vyzkoušet. Jelikož, co je trendy, chci vždycky
zkusit. Ale jak psát o tom, když má nejdelší cesta je do Ostravy na schůzku, ke
kadeřníkovi a pak do JRC?
Vzpomněl jsem si, že mám
kamarády. Ač už teď si můžete myslet, že je tento článek fikce, tak je tomu opravdu
tak, mám kamarády. Napadlo nás, že vycestujeme a podnikneme nebezpečnou a
léčivou výpravu do hor ve vzdálené zemi Rakousko. Tato země skutečně existuje,
jako mi kamarádi.
Přípravy byly skutečně náročné a
psychicky vyčerpávající, kontrola výbavy, koupě ponožek, alkoholu, fitness
Kinder tyčinek, deskovek, koupě magazínu Jak být bohatý, smažení řízků, a
krájení chleba.
Po cestě se nic zajímavého
nestalo. Krom toho, že mně praskly bubínky a David si zabalil jen jednu brusli.
Jo, vlastně stalo, Miko urval rekord v nejdelším močení. Dle mě se mu
urvalo i něco v ledvinách. Škoda, že s námi nejeli Petr Svěcený a
Vojtěch Bernatský, aby mu to přeměřili. Myslím to močení.
Po několika hodinách nenáročné vibrační
cesty plné podivného humoru jsme dorazili do cíle. Nádherný výhled na hory z krásného
apartmá v Kapplu mě uchvátil, vychutnávat si cigaretu v takovém pohledu,
bylo fakt uklidňující. A to i přesto, že jsem věděl, že za chvíli mě čeká pára
v ručníku s mými kamarády.
Odpočati po páře a sprše jsme se
rozhodli pro první pořádný odvaz, jak se sluší a patří na pánské jízdě. Vytáhli
jsme deskovku Zimu mrtvých a šli jsme na to. Po rozdělení rolí se mi dostavil
další uspokojující pocit. Budu hrát zrádce a drogového dealera. Senzační. Nikdy
mě neprokouknou a ještě dostanu Oscara za herecký výkon. Druhé kolo a Dom žádal
o mé vyloučení z kolonie. Napětí by se dalo krájet, možná by se dal krájet
i ten otráveny vzduch, který se dostavil po řízcích. Podezřívali jsme se, Dom
se snažil, já se snažil, neuspěl jsem, napětí opadlo, otrávený vzduch neopadával.
Druhý den se začaly dostavovat
příznaky Faraonovy pomsty a nemocí, které nás po celý týden sužovaly. Ano,
Faraonova pomsta v Rakousku. Rozhodně za to nemohly ty klobásky, tučné
sýry, pudinky, prosciutto a další healthy dobroty, kterými jsme se
po celý týden krmili. Počasí nám nepřálo a tak jsme se rozhodli, že i dnes si
dáme relaxační den u deskovek, filmů a černé hudby.
Králové hor už jsme dávno byli a
song On My Head nám osobně přišel zazpívat sám Dan Bárta s Vojtou Kotkem a
Jirkou Mádlem. Ale čekalo nás další dobrodružství, vyrážíme do Ischglu, jdeme
se nažrat místních pochoutek. Sebevědomí nám nechybělo, jelikož, jak se říká,
čeští chlapi jsou nejkrásnější na světě. Sedli jsme do skvělého pubu, jeden z největších
zážitků z dovolené. Mohli jsme si dát pivo s cigárem. Neuvěřitelný
pocit, smrděli jsme, měli jsme žluté prsty, nemohli jsme dýchat, vykašlávali
jsme něco zeleného a hrála nám u toho rocková hudba.
Následující dny se objevily příznaky
nových nemocí. Jeden měl břichavce, další zase podrážděný střevíc a ten zase
rakovinu všeho. Bylo to pár dnů po příjezdu a začali jsme uvažovat, zdali to
doklepeme ve zdraví. Zde jsem začal mít podezření, že se mě chce můj spoluležák
na pokoji zbavit. Stále dokola mluvil o velké designové lampě, která se do auta
nevejde, ale kdyby se mi něco stalo, vzal by ji místo mě. Bral jsem to jako
vtip, i když o tom mluvil několik dní.
Myslel to vážně. Jednou jsem šel spát dřív než
on, bez jakýchkoliv důkazů mě obvinil z drastického chrápaní. Snažil se mě
prý probudit tím, že mi svítil telefonem do tváře a stále do mě šprcal rukou. Přestal
jsem prý dýchat a on se začal děsit (čti radovat – stále měl v hlavě tu
lampu), že jsem vydechl naposledy. Z ničeho nic jsem prý popadl dech a
začal znovu chrápat. Stále této historce o chrápání nevěřím a myslím si, že mě
chtěl udusit polštářem.
Nemoci nás začaly sužovat víc a
víc. Dostavily se odpolední spánky, vaření čaje a celkově to pro nás začalo být
psychicky náročné. Každý už jsme měli břichavce, jelikož tolik smíchů z opravdu
až děsivého humoru jsem dlouho nenasál. Nikdy nezapomenu na Davidův song „Miko
už tu nevaří“, nikdy nezapomenu na debatu o mém nadprůměrném IQ a na mou
přezdívku Mensa Boy a na lekce němčiny.
Za pobyt jsme perfektně ovládli „Das
ist meine scheisse“
a „Meine tante ist eine limonade“. K „Das ist meine scheisse“
se váže jedná zábavná historka, která se při našem pobytu rozhodně nestala.
Kdybyste někdy slyšeli o tom, že se něco stalo a někdo z nás vyhodil kus
oblečení, tak je to výmysl. A pokud to někdo bude vyprávět, mám tři podezřelé,
kdo by to mohl být.
Dostavil se i turnaj v NHL,
který jsme nikdy nevyhráli. Nevadí mi, že jsme ho nevyhráli, řešil jsem jiný
problém. Díky své krátkozrakostí a alkoholu jsem byl nucen sedět na stole.
Opravdu tvrdým stole. Opravdu jsem začal vyžadovat sedící polštář na hemoroidy.
Hemoroidy zmizly, byli jsme ve finále. Zase jsme prohráli.
Dovolená nás sblížila, rozdělila
a zase sblížila. Trpíme lehkým PTSD, lehkou rakovinou, stali jsme se ještě víc
závislí na cigaretách a nedokážeme nyní fungovat ve společnosti. Odvezli jsme
si nadváhu, David si neodvezl lampu. Hlavně jsme si ale odvezli zážitky.
Zpáteční cesta měla ty pravé
balls. Překračujeme hranice do Německa a čeká nás namátková kontrola. Po chvíli
zjišťujeme, že namátková tak asi nebude. Už dle pohledu od policie vypadalo, že
je něčím sereme. Odevzdáváme občanky a spouštíme metahumor. Záchvaty smíchu
nepomáhají, tlustá policistka mě sleduje, myslí si, že jsem pod vlivem drog.
Další policistce zase nepomáhá mast na opar. Větší opar jsme dlouho neviděli.
Opar křičel „Kill me“. Vystupujeme z auta, berou nám klíče, jsou nasraní,
my promrzlí, chce se nám chcát. Vychcat se dá jedině s doprovodem ozbrojeného
policisty, čekáme dlouhou dobu, mezitím odbavují pochybné dodávky z Rumunska,
které vesele míří do Německa. My stále čekáme, řidič trucku za námi zakopává
mrtvou prostitutku, stále je policie nasraná jen nás. Rozdělujeme si role ve
vězení, navrhl jsem, že jakmile nás zavřou, vezmu tác s jídlem a napadnu
nějakého vězeňského bosse. Vypadá to, že mi uniklo trochu moči. Když v tom
přišel dar z nebes, Dom si vzpomněl, že jim dal špatný techničák, podle
všeho bylo podobné auto ukradeno. Mysleli si, že jsme zloději. My, krásní a
vitální mládenci. Opar už se taky směje. Vše má dobrý konec, nepochcal jsem se.
Stejně, jak jsem publikoval stories na Instagramu, stojím za tím, že jsme byli
podezřelí z pašování krásy a nadměrného charisma.
Dorazili jsme v pořádku do
Prahy, vyčerpaní, smrděly nám nohy, auto smrdělo McDonaldem, byli jsme šťastní,
usmívali jsme se a řekli si, že se nechceme delší dobu vidět. Tedy, krom kávy,
kterou jsme si společně následující den dali.
Hodnocení: 6/7 Vigo Mortensenů
VÍTE, ŽE?
Za celý pobyt se nestala žádná nehoda, nikdo se neposral a nikdo nemusel vyhazovat kraťasy
Miko, už tu nevaří
Mám nadprůměrné IQ
Každý den po mně Dom chtěl, abych mu otevíral balzám na vousy
David nemá lampu